Krásný den, přátelé, rád bych se s vámi podělil o pro mne čtyři zajímavé rozhovory s Městským indiánem, rozhovory z roku 1977, na které jsem narazil při čtení knihy Cesta k vnitřní svobodě od autora Peter Lauster. Knihu jsem dostal loni k narozeninám a popravdě jsem mile překvapen, jak moc se s tímto městským indiánem ztotožňuji. Třeba budou tyto informace pro vás přínosem nebo aspoň příjemně stráveným časem 🙂
Kdo jsou měštští indiáni? Dle autora knihy jsou to lidé, kteří obdivují duchovní postoj Indiánů a identifikují se s jejich uvažováním, životním stylem a bojem.
Na začátek uvedu pár informací k tomuto indiánovi – věk 32let, 180cm, 65kg, vzdělání: maturita, vyučen prodavačem, přerušené studium hospodářských věd, práce s fotografií. Test zkoumající strukturu inteligence zjistil inteligenční kvocient v hodnotě 121 a ukázal přednosti v oblasti jazykové a prostorové představivosti. Test pracující s šestnácti faktory osobnosti zjistil následující znaky osobnosti překračující průměr: OTEVŘENOST V KONTAKTU, SCHOPNOST ABSTRAKCE, SCHOPNOST NADCHNOUT SE, OBĚTAVOST, SPONTÁNNÍ INICIATIVU, CITLIVOST, SCHOPNOST KOMPROMISU, INDIVIDUALISMUS, PŘIROZENOU OTEVŘENOST, SEBEDŮVĚRU, OTEVŘENOST, SAMOSTATNOST, SPONTÁNNOST A UVOLNĚNOST.
Inteligence vykazuje dobrý stupeň rozvoje dostatečný pro studium na vysoké škole. V osobnostní struktuře se objevuje silná potřeba svobody a výrazná touha rozvíjet se spojená se schopností nadchnout se a individualismem.
Povídání/rozhovory ilustrují jakou cestou jedinec může jít, aby dosáhl větší svobody od strachu a také rozvinutější osobnosti.
Rozhovor první
Otázka: Proč jsi zanechal studia?
Odpověď: Už jsem se dál nechtěl zabývat vědou, která není autonomní, ale slouží velkým koncernům a politikům. Vědec-ekonom by mohl být svobodný jenom jako soukromý badatel, ale žádný kapitalista nemá zájem na tom, aby podporoval soukromého badatele nebo mu dal zakázku, takový vědec může v naší vysoce technické společnosti uprostřed konzumního a kariérového teroru umřít hlady. Abych byl nějakým novým Karlem Marxem, na to nemám dost nadšení. A bez toho nemůže vědec pronikat stále hlouběji do problematiky.
Otázka: Jako nový Karel Marx bys mohl uskutečnit svoje tvůrčí impulzy, nemusí to přece být jenom fotografie. Každý obor nabízí možnost k tvůrčímu rozvoji, když se člověk angažuje.
Odpověď: Nechtěl jsem se dál angažovat, protože se vůbec nechci teoreticky angažovat, přestože mám podle testu IQ 121. Nechce si zabývat teorií, ale tím, co má smysl pro mne. Proto mám svou vlastní filozofii městského Indiána, který se v naší civilizaci rozpomíná na ztracenou hodnotu Indiánů, jak já je chápu.
Otázka: Indiány převálcoval dějinný vývoj, myslíš, že má pro nás dneska smysl vracet se k jejich životní filozofii?
Odpověď: Především, co to znamená převálcovat? A dál, co to znamená vracet se? Říkáme, že kolo dějin se nedá otočit zpět. Ak to na jednu tranu je, ale zároveń to tak není. Je pravda, že existují nevratné procesy. Vyhynulé druhy ptáků zmizely s konečnou platností na dalších 10 milionů let, tento dějinný proces se nedá vrátit, ale s lidmi je to jinak.
Už 500 000 let je na této zeměkouli člověk, asi 100 000 let je tady člověk jménoem homo sapiens a asi 10 000 let existují vysoce rozvinuté kultury, které ještě dnes obdivujeme a zůstávají pro nás dodnes se svými znalostmi hádankou. Před 4000 lety vznikla kolébka Evropy na ostrově Kréta, archeologové si dodnes myslí, že přinejmenším 10 000 let žijí lidé na severoamerickém kontinentě. Teprve od roku 1765 je tady parní stroj, který měl výkon 100 koňských sil, tedy je to 200let. Dnešní atomové elektrárny mají výkon 2 miliony koňských sil, jde jen o pár let – a člověk není ve své biologické struktuře jiný než před 10 000 lety, nezměnil se mutacemi, zůstal stejný. Co to tedy znamená být převálcován dějinným procesem?
Asi 200 let máme průmysl a kapitalismus v rozsahu, který dějiny nepoznaly. Jak si vůbec můžeme myslet, že to je dějinný proces, který nás převálcoval, nás Indiány, kteří žijí již 10 000 let na severoamerickém kontinentě. My Indiáni jsme žili šťastně v našich lovištích, nepotřebovali jsme žádnou železnici a žádné parní stroje. Na severu žili Černonožci, ve středu Nes Perséové, na jihu Komančové, Apačové a Mescaleros, byli šťastní, měli všechno, co je pro člověka, pro živou bytost na Zemi důležité. Cítili čerstvý vzduch, dívali se na třpytivou vodu, podzimní páry, slyšeli bzučení hmyzu. Oni poslouchali zpěv skřivana a křik havranů, kvákání žab v noční tůni.
Všiml jsem si zvláště poslední Seathlovy věty: INDIÁN NESMÍRNĚ MILUJE MĚKKÝ ZVUK VĚTRU HLADÍCÍHO TVÁŘ JEZERA A VŮNI VĚTRU UMYTÉHO POLEDNÍM DEŠTĚM NEBO PŘINÁŠEJÍCÍHO SLADKÝ PACH BOROVICE. Pro Rudého muže je vzduch vzácný… ano, proč jen pro Rudého muže, pro mne je vzduch také vzácný a přitom je znečišťován, prosycen výfukovými plyny. Jak tady mám být šťastný, jak bych se tady mohl nadechnout podobně jako Indián stojící na břehu jezera? Jak rád bych otočil kolo dějin zpátky, abych mohl znovu dýchat čistou vůni větru, který ke mně přináší sladkou chuť borovice a je umytý poledním deštěm. Tento krok zpátky, vracení dějin zpět já vnímám jako pokrok ve srovnání s naší pokrokovou společností parních strojů, srovnám-li jej s naší atomovou společností, jejíž nebezpečí pro zdraví člověk už ani nezjistí.
Otázka: Ty ses teď velmi rozrušil, je v tobě rozčílení spojené s agresivitou, ale také s láskou. Vysvětli mi, proč cítíš agresivitu a zároveň lásku.
Odpověď: Jsem agresivní, protože my si arogantně myslíme, že těch minulých 200 let sse 100 koňskými silami, jedním milionem koňských sil a pár let se 2 miliony atomových koňských sil jsou nějaký koloální výkon, který si zaslouží obdiv a uznání. Seru na tuhle aritmetiku s koňskými silami, když je přitom otravován vítr, hladící jezero, které se mezitím proměnilo ve smradlavou stoku, protože všechen život v něm zemřel a žáby už nekvákají. To je důvod, proč už nechci studovat ekonomii, protože už to nemá smysl, tady jde jen o množství energie, zisk, užitnou hodnotu, která se osamostatnila na účet takových věcí, jako je cit, vidění, sluch, chuť; ty už prý nemají žádnou kvalitu, lidé je pokládají za zpátečnické, sentimentální, protože nic nevynášejí.
Právě to, co nic nevynáší, je pro mne důležité, to mne zajímá a to mohu prožívat a třeba zachytit na fotografii, to miluji a musím to uchovat. Seathl říká: „MILUJTE NAŠI ZEMI, STAREJTE SE O NI, JAKO JSME SE O NI STARALI MY. PAMATUJTE SI DOBŘE, JAK ZEMĚ VYPADÁ, KDYŽ SI JI BERETE.“ Tenhle indiánský náčelních věděl, že přichází něco protikladného, že my se o zemi nestaráme a nemilujeme ji, protože ji neznáme, protože máme jinou životní filozofii. Proto fotografuji, protože miluji tuto zemi, protože si ji chci pevně uložit do paměti, protože vím, že za dalších sto let bude vypadat zatraceně jinak, protože studenti, kteří dnes studují ekonomii a nepřeruší studium, budou jednou pomáhat dalšímu ničení země pro zisk.
Otázka: Já respektuji, že jsi zanechal svého studia ekonomie. Nemá cenu znevažovat tě za to, že jsi něco opustil, protože opouštění má i svou pozitivní stránku v uvolnění. Ale ty bys měl jako ekonom pomoci ekonomům, aby země nebyla kvůli zisku dál ničena – a tím spíše, že jsi odborník v diskusi o hospodářských problémech.
Odpověď: Ale já nemám zájem bojovat – a bojovat bych musel, abych zadržoval šílenství, šílenství ideologie růstu a zisku, který vede k tomu, že Země a lidé jsou pořád rabováni.
Otázka: Vysvětli mi, proč nechceš bojovat. Vždyť bojovat za tyhle věci by se vyplatilo, přece chceš dosáhnout toho, aby Země i člověk nebyli dál rabováni.
Odpověď: Nechci bojovat, protože si myslím, že je to ztracený boj. A ještě podstatnější důvod: KDO BOUJUE, OCITÁ SE V NEBEZPEČÍ, ŽE ZTRATÍ LÁSKU, to bys mi musel jako psycholog potvrdit.
Otázka: Kdo bojuje, muí být agresivní, to máš určitě na mysli. Vadí ti, že v tvé duši je agrese.
Odpověď: Uvědomuji si nebezpečí, že agresivita by mohla vytlačit mou schopnost milovat. Vytvořil jsem si pomalu svou vlastní filozofii. Jedno její krédo říká: Žiji, abych byl milován. Miluji, abych mohl žít. – Pokusím se vysvětlit, co mám na mysli. Mylím, že je pro mne jako pro každého člověka důležité, aby mne ostatní milovali. Psychické deformace a neurózy vznikají přece proto, že se necítím být milován, že jsem potlačován a znevažován. Šťastný se mohu cítit v kontaktu s lidmi jen tehdy, jetliže cítím, že jsem uznáván a že mne mají rádi – že mne milují. Tím se samozřejmě nechci dostat do narcistické pozice být milován a využívat se v tom, já sám musím své bližní a okolí také milovat, abych mohl žít.
Otázka: To zní trochu abstraktně na to, aby to naplnilo tvou potřebu lásky. Jde ti opravdu také o to milovat ostatní?
Odpověď: Ano, o to mi jde. Není to jenom moje zjištění. Lyrička Ingeborg Bachmannová dospěla k témuž, řekla jednou: „MILOVAT MILOVAT, TO JE ONO. MILOVAT ZNAMENÁ VŠECHNO“. Jiná lyrička, Else Lasker-Schülerová, napsala, umím to zpaměti: „VĚČNÁ LÁSKA TOMU, KDO UMÍ MLUVIT HODNĚ O LÁSCE. ČLOVĚK LÁSKY MŮŽE JENOM VSTÁT Z MRTVÝCH! NENÁVIST ODLOŽTE. JAK JEN VYSOKO MŮŽE TAKÉ POCHODEŇ PLÁT.“
Také boj odložte, neboť vede velice lehce k nenávisti. Život patří jen tomu, kdo miluje, a ne tomu, kdo nenávidí. Jak jen vysoko může také pochodeň jeho vášnivého bojového ducha plát.
Otázka: Co si myslíš o oprávněném hněvu uražených a napadaných?
Odpověď: Chceš mluvit o sebeobraně. Přirozeně že se budu bránit, když budu napaden, ale to není z nenávisti, je to aktuální spontánní reakce na konkrétní situaci. Je nepobíhám po zemi se zuřivostí v srdci, z toho bych jenom sám onemocněl a ostatní také.
Otázka: Na znečištění životního prostředí nemusíš reagovat tak aktuální agresí. Musíš bojovat celé roky, to můžeš dělat věčně, jen neagresivní prací, dlouhou prací ve prospěch reformy.
Odpověď: Mohl bych to zkusit – ale nevěřím, že se mi to podaří, protože já miluji, abych mohl žít. Chtěl bych se rozvíjet tak, abych mohl milovat své okolí, nejen lidi, ale celé okolí, přírodu, vítr, déšť, šumění stromů. Mnoho let jsem nevěděl, jak stromy šumí, prostě jsem je nikdy neposlouchal. Abych miloval, potřebuji všechnu svou sílu na lásku. Neagresivní propagační práci bych rád nechal jiným. Myslím si, že taková věc se podaří jen tehdy, když se ty věci dělají z lásky, – tedy nejde jen o neagresivní vysvětlování, ale o láskyplné vysvětlování. Snad někdy v budoucnosti, teď toho nejsem schopen, protože bych mohl udělat chybu a začít bojovat, příliš bych se angažoval a možná i propadl zoufalství.
Otázka: To souvisí s tvým pesimistickým názorem na beznadějnost boje.
Odpověď: To je pravda, pokládám ho za tak beznadějný, jako by bylo beznadějné, kdyby chtěl Indián od soudu bělochů, aby mu vrátili kus země: neuspěl by. On sám nemůže změnit myšlení bělochů, vysmáli by se mu.
Otázka: Co byl tomu Indiánovi poradil?
Odpověď: Žij svůj život, nemá žádný smysl běžet hlavou proti zdi. Poradil bych mu, aby udělal kolem zdi velký oblouk, aby se vyhnul bolesti srážky. JE MOŽNÉ ŽÍT ŽIVOT BEZ BOJE TAK, ŽE VĚDOMĚ VNÍMÁM V KAŽDÉ CHVÍLI VŠEMI SMYSLY A POTOM CÍTÍM, JAK ZAČÍNÁM MILOVAT. KDYŽ MILUJI, UZDRAVÍM SE, KDYŽ BOJUJI ONEMOCNÍM. Člověk by měl úplně zanechat boje, odpoutat se od záměru chtít něčeho dosáhnout, ať už jde o politický, náboženský, materiální nebo jiný cíl.
Otázka: Ale bez cíle to také nejde. Ty sis například vytkl cíl milovat a nebojovat.
Odpověď: To by se mělo brát jako něco menšího než vytčený cíl, ale spíše tak, že SEBE PŘENECHÁM ŽIVOTU. Můj cíl je také dýchat, ale je úplně jiný druh cíle, než jsou cíle politické, náboženské nebo materiální. Milovat je druh cíle, ale to nemohu srovnávat s tím, že se rozhodnu mít co největší majetek.
Zdroj: kniha – Cesta k vnitřní svobodě, autor Peter Lauster.
Druhý rozhovor-s městským Indiánem – z knihy Cesta k vnitřní svobodě, autor Peter Lauster.
Otázka: Kdy pociťuješ agresivitu? Uveď nějaký příklad.
Odpověď: Cítím ji, když se mnou lidé jednají chladně, když u nich narážím na zeď opevnění a vnímám jejich necitelnost, když není možný žádný otevřený kontakt, když se něco zabarikáduje za formalitami a jedná se mnou, jako bych byl jen číslo. To zažiješ všude: na úřadě, když jednáš se známými a kolegy na studiích nebo v práci.
Otázka: Pomůže ti, když budeš rozumět psychologickému mechanismu, že utlačovaný člověk předává dál svůj útlak a vlastně mu vůbec nejde o tebe, ale bude úplně stejně reagovat na každého jiného člověka?
Odpověď: Můžu si to racionálně vysvětlit, ale stejně se mě to dotkne. Jde z toho na mě strach, strach z izolace, závislosti a útlaku, strach z lidí, kteří mne znervózňují a zacházejí se mnou jako s nějakou věcí, aniž by byli upřímní. Tenhle strach vyvolává dost rychle agresi, bojovnost a zatvrzelost. Potlačuje to moji lásku k životu a k mým bližním, hrozí nebezpečí, že se zklamu, zatrpknu, vytvořím si drsnou slupku anebo také můžu dopadnout jako ti, kdo se mnou takhle jednají, budu stejně studený a nervózní, až z toho jde strach.
Otázka: Takže strach a agresivita u tebe úzce souvisejí?
Odpověď: Jen u mě? Tak je to snad u každého?
Odpověď tazatele: Je to psychický mechanismus, který má obranný charakter a vede k úniku vpřed, k agresi a bezhohlednému egoismu, ale také k citovému pancíři, k přebírání rolí charakterové masce a k uzavřenosti. Strach vyvolává agresi a je samozřejmě elementární a původní. V prvé řadě ze strachu vzniká pocit, že člověk nebude milován, že se ocitne v chladu. To se ovšem nikomu nezamlouvá a proto reagujeme zejména elementární reakcí na ohrožení, agresí. Od toho se potom odvíjejí další obranné postoje.
Odpověď Indiána: Já o sobě vím, že odpovídám na strach agresí a také ostatními obrannými reakcemi, které s tím souvisejí – a to mne odvádí od toho, že já sám mám milovat život a ostatní lidi. Abych se nemusel bránit, mělo by se odstranit to, co strach vzbuzuje, a já musím k strachu najít jiný postoj. Měl bych se mu méně poddávat. Anebo bych se měl v budoucnosti úplně zbavit strachu z toho, čeho se bojím. Je to ale možné, abych se už nebál toho, co mne dosud děsilo?
Odpověď tazatele: Je to možné, jestliže změníš postoj. Chceš-li dělat kariéru, budeš mít strach z nového konkurenta. Když se ti podaří vytvořit si názor, ten pravý názor, že o žádnou kariéru nestojíš, že ti stačí, čeho jsi dosáhl, nebudeš už mít z tohoto hlediska ke strachu žádný důvod.
Odpověď indiána: Myslím si to samé. Proto nechci za něco bojovat, protože se bojím překážek a vzbuzují ve mně agresivitu se všemi důsledky. Chci žít v lásce a v úctě k životu. Nelaskavost ve mně stále vyvolává strach, ale já proti ní už nechci bojovat, abych se toho strachu zbavil, nebo působí tak elementárně, že už se strachu ve spojení s nelaskavostí nikdy nezbavím?
Odpověď tazatele: Ta je tak elementární, že se jí nemůžeš nikdy zbavit. Bude tě stále strašit. Nemůžeš se tomu ubránit, také obranné postoje jsou jen falešné obranné reakce na tento strach, které tě ve skutečnosti nechrání, protože podprahově v tobě strach zůstává. Obranným postojem škodíš jen sám sobě. MUSÍŠ SE KE SVÉMU STRACHU PŘIZNAT A PROŽÍT HO.
Odpověď Indiána: On ale ve mně vytváří agresivitu a ta je pro můj dušení stav škodlivá.
Odpověď tazatele: Můžeš vyzkoušet vyzkoušet jednu věc. AKCEPTUJEŠ STRACH JAKO SOUČÁST ŽIVOTA A BUDEŠ HO STEJNĚ MILOVAT JAKO VŠECHNO OSTATNÍ, POTOM SE TI PODAŘÍ HO ZLOMIT A PŘEKONAT.
Odpověď Indiána: O to se snažím tím, že se vědomě nepoddávám agresivitě. Strach vyvolává agresi a oboje nutně potlačuje lásku, jak už jsem řekl. Neurotizující prostředí, strach vzbuzující kultura a civilizace, v níž dnes žijeme, podporuje nevyhnutelně agresivní a nelaskavou společnost, která v jedinci znovu vytváří strach, a tak opět produkuje agresi a necitelnost. Když chceme prorazit tenhle ďábelský kruh, musíme se od naší civilizace i společnosti distancovat, musíme se uvnitř zbavit jejích norem, musíme žít jinak. Je to dost obtížné, protože společnost se pokouší jedince sežrat, protože člověk jí z pohodlnosti co nejrychleji leze do tlamy.
Otázka: Při hledání alternativního životního stylu tě napadlo, že bys měl žít jako Indián ve velkoměstě. V čem se lišíš od lidí, kteří kolem tebe žijí?
Odpověď: Předsevzal jsem si, že už nebudu ze strachu o něco bojovat, abych už nebyl tak závislý. Sioux Lame Deer napsal ve své knize, kritizující společnost: „Vy bílí jste ponížili muže na zaměstnance, na úředníky, na otroky píchaček. My jsme se nenarodili, abychom to snášeli. Vy bílí žijete ve vězeních, které jste si sami pro sebe postavili. Říkáte jim domov, úřad, továrna!“ – Do té míry žiju alternativním životním stylem, protože se nechci snížit jako běloši a stát se úředníkem nebo otrokem píchaček.
Otázka: Jenomže v Evropě je téměř nemožné žít jako Indián ve stanu, v teepe a jako Indián jít přes hory a doly za zvěří.
Odpověď: Proto si taky říkám městský Indián. Mohu žít ve velkoměstě a nemusím se dívat celý den z desátého patra klimatizovaného úřednického domu nabitého statickou elektřinou okenními tabulemi, které jsou tónovány proti slunečním paprskům a nedají se otevřít. Jako fotograf mám aspoň možnost být na čerstvém vzduchu, čerstvém v uvozovkách, a mít pocit, že se setkávám se životem.
Otázka: Říkal jsi, že si vyděláš měsíčně asi tak 800 marek, což není moc. Mohl by sis vydělat víc, kdybys dostudoval ekonomii a seděl u psacího stolu v desátém patře v klimatizovaných kancelářích.
Odpověď: Ale potom bych byl právě v tom zajetí, o kterém mluvil Sioux Lame Deer – a v tom jsem Indián, že tohle nechci a tak to nedělám. Má pro mne cenu, že vydělávám měsíčně méně než 2000 marek. Co já mám společného s celým tím konzumním bordelem, který je samozřejmě z velké části podřízený módě a který nedává mému životu větší kvalitu prožívání?
Otázka: Kdyby v naší společnosti uvažoval každý jako ty, hospodářství by se zhroutilo.
Odpověď: Jistě. To je jasné. Ale proto ze mně ještě přece neudělají konzumního a úřednického magora. Mám se toho snad zúčastnit, aby hospodářství nezkrachovalo? Jestliže k tomu má dojít, potom si budou muset podnikatelé a politici vymyslet něco nového totiž vytvořit společnost, která poskytuje jedinci více svobody a samostatnosti. Nepokládám to za zvrácené, když co nejvíce lidí bude myslet jako já a stane se městskými Indiány. Budou potom vyvíjet tlak, který umožní větší sebeurčení jednotlivce.
Otázka: Potřebujeme elektrárny, aby byl proud i pro tebe. Já vím, že ti je jasné, že každý má mít samostatné nezávislé zaměstnání, ale tak tomu nemůže být u všech, protože tady musí být někdo, kdo bude pracovat i pro tebe v té elektrárně.
Odpověď: Na tom je založený celý systém závislosti. Snažím se o nový styl myšlení i života, abych si vyráběl energii sám, například ze sluneční energie. Skupina lidí, kteří společně bydlí, může vystavět na střeše elektrárnu na vítr a sluneční energii, to už je dnes možné. Jsou skupiny, které to uskutečnily. Návod na stavbu je tak jednoduchý, že to může každý zvládnout sám, kdo chce opravdu prohloubit vědomí své samostatnosti.
Otázka: Ty sis postavil svůj systém na sluneční energii?
Odpověď: Ne, jsem ještě závislý. Jiní s tím experimentovali a ukázali, že to jde. Chci k tomu jen dodat: autonomie je možná. Můžeme e stát nezávislými, jestliže opravdu chceme a zvolíme jiný životní styl. Mohu jen říci, že je to možné, když je člověk připravený myslet nekonvenčně. Pořád nám někdo říká, že věci nemohou být nikdy jiné, než právě teď jsou, což je samozřejmě nesmysl – lidé potom mají strach a přizpůsobují se. Změna je možná, jakmile se jí začneme vážně zabývat.
Otázka: žít jako Indián, není to cesta zpátky?
Odpověď: Pro mne je to pokrok, protože si myslím že krok zpátky je konvenční životní styl průměrného občana. Být neurotickým člověkem – a přizpůsobený člověk nemůže být v této civilizaci jiný – je krok zpátky ve srovnání s možnosti zdravého rozvoje, který dříve člověk měl a musel mít. Nechápu, proč jsem outsider s tímhle myšlením a p ředevším s tím, co praktikuji.
Otázka: Dělá ti to potíže být outsider?
Odpověď: Být outsiderem je pro mne jediná možnost, jak trochu žít v tomto deformovaném světě. Ale na druhé straně, a to je velice důležitý bod, jsem smutný, že musím být outsider.
Otázka: Byl bys raději integrovaný do společnosti lidí, kteří smýšlí stejně jako ty?
Odpověď: Byl bych rád, kdyby lidé kteří jsou kolem mne, byli méně neurotičtí a psychicky narušení, méně křečovití a agresivní, aby mohli žít klidněji a s větší láskou.
Otázka: Tedy nemůžeš být jako outsider úplně šťastný – zůstává stále to outsiderské a chybí sociální integrace.
Odpověď: Ta mi chybí pořád, ale já se musím rozhodovat a pokládám outsiderství za menší ze dvou zel. Cítím se ve svém vnitřním světě jako v exilu. Jako outsider jsem emigrant, který trpí emigrantským osudem, sice je v bezpečí, ale uloupili mu vlast a jistotu.
Otázka: Srovnáváš se s emigranty, kteří opustili nacistické Německo?
Odpověď: Emigroval jsem do sebe, protože ještě žiju v industrializované Evropě. Odmítám nacismus, ale žiju vlastně pořád pod nacisty, tak je to v širším smyslu třeba chápat. Žiju mezi přizpůsobenými jako ten, kdo si bere více svobody, a jsem připraven snášet pokles spotřeby i svého postavení – ale to druhé mi už vůbec nevadí, to už je za mnou. – Také v relativní nemajetnosti se cítím svobodný. Žiju, jak už jsi řekl, podle Ericha Fromma, více podle Být než Mít; BÝT JE PRO MNE DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ MÍT.
Otázka: Kdy ti připadá těžké být outsiderem v této společnosti?
Odpověď: Když mi ostatní vědomě nechtějí rozumět. Často vnímám, že mi závidí mou samostatnost, nezávislost a klid přes to, jaké mají postavení a příjmy, protože oni by chtěli žít jako já, ale bojí se toho. Věnovali se tomu méně než já, ale tuší, že já žiju stylem, který má v sobě něco krásného a uvolněného. Protože to v nich budí závist a uvědomují si v kontaktu se mnou svou závislost, reagují občas agresivně a odmítavě. To komplikuje nejen kontakt, ale často ho to naprosto znemožní, proto se dostávám do izolace a jsem z toho smutný.
Otázka: Pociťuješ to jako nevýhodu své vnitřní emigrace?
Odpověď: Ano, to je velká nevýhoda – ale přesto se už nechci přizpůsobovat.
Otázka: Nejsi ženatý a nemáš děti. Jaký je tvůj vztah k ženám?
Odpověď: V téhle oblasti se pokládám za svobodného. Žiju čas od času s nějakou ženou nebo dívkou. Není žádný problém navázat kontakty. Ženy jsou často méně přizpůsobené tím, jak myslí a cítí než muži. Mají dost porozumění pro to, jak žiju, myslím si dokonce, že je to svým způsobem přitahuje. Od té doby, co se cítím jako městský Indián, rychlé seznamování a rychlý sex fungují lépe. Nejde to ale s konzervativními ženami mezi 25 a 35 lety, které se chtějí vdát, a proto se jim nehodím do jejich schématu. Dobře to jde, když je žena vdaná a hledá, jak zahnout. Dá se říci, v erotické oblasti nemám problémy, pokud se nechci ženit.
Taky už teď nechodím na diskotéky a do hospod konzervativců, ale mezi outsidery, kde jsou narkomani, umělci, političtí šašci, hudebníci, malíři, prostě lidi, kteří hledají stejně jako já alternativní životní styl.
Otázka: Jsi tam mezi svými anebo taky v emigraci?
Odpověď: V konzervativních měšťanských hostincích zcela určitě, mezi outsidery často taky – protože se nemohu identifikovat se vším, co je outsiderstvím.
Třetí rozhovor – s městským Indiánem – z knihy Cesta k vnitřní svobodě, autor Peter Lauster.
Otázka: Není tvoje stanovisko hodně egoistické?
Odpověď: Může to znít napohled egoisticky, ale to pro mne jediná možnost, jak se zachránit, a mně připadá vnější svět tak děsivý, že se mi chce křičet: Zachraň se, kdo můžeš! Můj postoj mi nedovoluje, aby někomu zazlíval, když jde svou individuální cestou, aby zachránil svůj život, když se cítí příliš slabý na to, aby mohl něco ovlivnit a něco změnit.
Otázka: V čem podle tebe spočívá smysl života?
Odpověď: To je ústřední a těžká otázka, kterou se právě proto snažím rád zodpovědět. Musím pomalu promyslet odpověď, neumím odpovědět jednou větou.
Tedy, podle mne spočívá smysl života v tom, že člověk dodržuje určité životní principy. Musím se ptát, proč jsem na světě, jaké úkoly mám tady před sebou jako živá bytost. Mám žít jako živá bytost, to znamená principiálně pozitivně. Země není slzavé údolí, v kterém musím především trpět. Narodil jsem se, abych se rozvíjel a prožíval krásu života. Přirozeně že také trpím, mám bolesti a negativní zkušenosti, ale tyhle negativní zážitky nejsou samoúčelné, slouží pouze zrání a růstu.
Člověk se učí třemi způsoby, utrpením, což je nejtěžší cesta, napodobováním, to je nejpříjemnější cesta a rozumem a poznáním, to je nejlidštější cesta, tak to kdysi formuloval mistr Eckhard, pokud si dobře vzpomínám.
Většina lidí jde cestou napodobování a přizpůsobení a věří, že právě proto jsou na správné cestě ke smyslu života. Nikdo z nás není ušetřen utrpení a bolesti, ale můžeme poté přemýšlením dosáhnout pochopení a uznání. Chci jít především tou třetí cestou, ale nechci se vyhýbat utrpení – ovšem nezajímá mne cesta napodobování, protože jsem nenašel žádného mistra, kterého se vyplatí následovat. Praděpodobně by to byl špatný mistr, který by mne k tomu vyzval. Rozum mi říká, že musím žít jinak než většina lidí, kteří se zařadí a pustí vyznačenými cestami. Chci najít sám sebe, abych našel svůj vlastní život, který mne naplní a udělá šťastným.
Otázka: To chce každý. Měl bys konkrétně vyslovit, co podle tvého vlastního názoru z tebe udělá šťastného člověka.
Odpověď: Hledám spojení s lidmi a věcmi. To zní velice obecně a abstraktně. MUSÍM SÁM SEBE ODEVZDAT SOBĚ A ŽIVOTU, ANIŽ BYCH NUTIL DO NĚČEHO SEBE NEBO DRUHÉ. Co tím myslím? Zkusím to popsat jinými slovy. To je teď dost důležité, co se pokusím vyjádřit.
Cítím, že mi chybí slova, abych to sdělil, protože je to něco, co v prvé řadě cítím a o čem jsem zatím mluvil jen zřídka, vlastně vůbec ne.
ŘEKL BYCH, ŽE MUSÍM PŘENECHAT SEBE SOBĚ A PŘÍTOMNOSTI. To nevypadá tak obtížně, a přece je to pro mě pořádně těžké, přiznat se zcela sám sobě, být naprosto sám sebou, být naprosto Já. MEDITACE MI K TOMU POMÁHÁ. Posadím se někam doma do křesla, venku na louce se opřu o nějaký kmen a potom se naprosto odevzdám sám sobě, to znamená, že se odpoutám od konkrétních plánů a nechám pocity, aby vystupovaly z podvědomí, odevzdám sobě své myšlení a vidění a cítím, že tady něco žije, čeho si jinak nevšimnu, co je důležitou částí mne samého, kterou mám na mysli, když říkám: „Přenechat sebe sobě a přítomnosti“.
Patřit ještě více přítomnosti, k tomu náleží také prostředí, které mne v dané chvíli obklopuje. Vidím potom ostřeji než jindy světlo a jeho obrazy, uvědomuji si více, že dýchám vzduch, cítím teplotu, slyším zvuky města, cvrlikání ptáků, křik vrány a šumění listí ve větru, to mám na mysli, když říkám „přenechat sám sebe přítomnosti“. Je to vlastně něco úplně banálního, jenomže já jsem si to dlouhou dobu neuvědomoval. Jako dítě jsem vnímal a prožíval všechny tyhle věci velice intenzivně, padání sněhu a zvláštní proměnu přírody, která následuje, klid, tiché klouzání, skřípot vzdálených kroků ve sněhu – nebo horký, parný letní den, kdy se světlo mihotá a listy na stromech se sotva pohnou, to vše jsem jako dítě prožíval vědomě, protože jsem měl čas a byl jsem otevřený.
Asi od sedmnácti let, od stresů maturitních příprav tohle všechno zmizelo. Moje smysly otupěly a teprve nyní začínám znovu s tím, že přenechám sebe sobě a přítomnosti. V tom vidím smysl života, ne v tom, nechat se spolknout konkrétními cíli, nechat se absorbovat tak, že se ze mne stane hluchý, slepý a bezcitný člověk.
Otázka: Umíš to oboje vzájemně spojit?
Odpověď: To by bylo optimální a musí to být uskutečnitelné, abych byl otevřený všemu, co se kolem mne děje, ale zároveň mohl také sledovat konkrétní cíle. Ale tohle optimum je možné jen tehdy, když mohu autonomně disponovat sám sebou, časem a svými akcemi, když za mnou nestojí nikdo, kdo mne popohání nebo mne chce jako prodlouženou ruku používat pro své cíle.
Otázka: Dalo by se to provést i tak, že by ti ten, kdo potřebuje tvou práci, nechal svobodu a otevřenost.
Odpověď: Tak to je. Bylo by to možné, kdyby existovalo více pochopení pro člověka, kdyby lidské bytí mělo primární význam. Ale tak tomu není, a proto emigruju z téhle společnosti zaměstnanců, která mi tuto možnost nedává. Řekl bych, že by tak měl uvažovat a jednat každý, aby se něco změnilo.
Můžeš mi věřit, že by se společnost, podnikatelé a politici uměli velice rychle přizpůsobit změněným vztahům, kdyby lidé trvali na tom, že jsou lidé a jednali lidsky. Bohužel nejsme tak daleko. Dav přizpůsobených lidí je velký, hluší, slepí a před city opevnění lidé mají převahu a dokud to tak bude, bude egoismus mocných těžit z těch, co se přizpůsobili. Ale že tomu tak je, neznamená, že to já, zcela sám a individuálně musím napodobovat a že se mám podřizovat těmto vztahům.
Plním jako emigrant – městský Indián v exilu – důležitou funkci. Překonal jsem strach ze své individuality, zbavil jsem se konzumního a přizpůsobivého myšlení, protože chci víc než jen konzum a chválu za to, co dělám dobře ve své funkci, která neodpovídá mému pojetí života.
SMYSL ŽIVOTA JE USKUTEČNIT ŽIVOT. Teď jsem zase vyslovil takovou abstraktní frázi, kterou cítím, jako správnou, ale která se dá těžko vysvětlit. Co myslím uskutečněním života?
Pro někoho spočívá uskutečnění v hromadění zisku a majetku, tedy v Mít, pro druhého spočívá ve smyslovém prožívání, tedy v Být. Já jsem se rozhodl pro cestu Bytí. Protože si myslím, že na téhle cestě jsem blíž smyslu života, sebeuskutečnění než člověk, který hledá uspokojení v majetku a v Mít.
K tomu, abych byl, nepotřebuji žádný majetek, abych byl, musím být otevřený a musím umět milovat. A tak se dostáváme k další základní problematice. Být a Milovat a na druhé straně Mít, vlastnictví a neschopnost milovat.
Otázka: Chceš říci, že láska a vlastnění milovaného člověka jsou ve vzájemném vztahu. Podle tvého pojetí by však láska a vlastnictví k sobě patřit neměly.
Odpověď: Přesně tak to myslím, láska je na tom v naší společnosti opravdu bídně. Myslíme si, že musíme partnera vlastnit, když milujeme, to je ta kardinální chyba, která lásku rozbíjí. Čím méně chci partnera vlastnit, tím více se dostává z mého sevření a hledá vnitřní i vnější svobodu. Láska je možná jen tehdy, když se svobodně setkají dvě volné a emancipované bytosti.
Láska začíná zpočátku většinou velice opatrně. Oba lidé akceptují a respektují svobodu toho druhého – ale postupně se zmocňují více a více jeden druhého a nakonec mu seberou i vzduch na dýchání. Znám spoustu vztahů, které se takto vyvíjejí. Lidé ztrácejí lásku, protože chtějí milého či milou vlastnit, kompenzují si na sobě stále víc komplexy méněcennosti a vybíjejí si na sobě ji své úzkosti a agresivitu. Ale to víš lépe než já ty jako psycholog.
Otázka: Co pro tebe znamená láska?
Odpověď: Láska je všechno, patří k smyslu života, bez ní je život opuštěný a prázdný a z toho pomalu duševně onemocníš.
K lásce patří sexuální láska jen jako jedna její tvář, další její podoby jsou sebeláska a hlavně láska k věcem, které mne obklopují. Kdo neumí milovat své okolí a život, ten strádá v partnerské lásce, může sice žít sexuálně, ale bez lásky je sex šedivý, chybí mu slunce.
Bez lásky je celý život šedivý a studený, není v něm vnitřní radost, vibrace, která mne otevírá a dává mi vzletnost. Většina lidí je podle mého názoru uzavřená, křečovitá, zchromlá, neschopná vzletu, jdou neradostně a bez lásky z jednoho dne do druhého a bez vnitřního zaujetí dělají to, co si nevybrali.
Otázka: Jak jsi ty našel lásku?
Odpověď: Bohužel nejsem stále ve stavu lásky, často jsem vnitřně bez lesku a šedivý. Lásku nacházím, když otevřu své smysly a dívám se na to, co mne obklopuje. Fotografie mi přitom pomáhá dívat se mnohem intenzivněji než dříve a věci, které jsem dříve ani nevnímal, jsem uviděl nově a zamiloval si je. Když fotografuji zeď, z které za uschlým keřem vyrůstá kytička, začnu milovat keř i květinu.
Vydávám se svým myšlenkám a začínám je milovat a s nimi to, co se děje v mém mozku, protože k tomu mám pozitivní vztah. Jestliže miluju něco v sobě nebo mimo mne, cítím se lépe a svobodněji než ve stavu nevšímavosti a necitelnosti.
Můžu dnes milovat nějakou ženu a nemusím se jí přímo ptát, zda mne také miluje, nehraje to pro mne takovou roli jako dříve, protože to nemá s mou láskou nic společného – ona na ní musí být nezávislá. Vzpomínám si, že jsem se před sedmi nebo osmi lety zeptal jedné dívky, kterou jsem znal pár týdnů: Miluješ mne? Ona odpověděla: Jestliže mne miluješ, potom miluji já tebe taky. Myslel jsem i tehdy, že je to v pořádku. Dnes bych řekl, že jedno s tím druhým nemělo nic společného.
Otázka: Můžeš milovat nějakého člověka, i když tě nemiluje?
Odpověď: Dnes to umím, protože mohu nechat toho druhého v jeho světě. Jsem opatrný na to, abych někoho zatěžoval svou láskou. Nemusím mu přece svou lásku uvázat na krk jako velký, těžký balík, můžu mlčet nebo o tom mluvit jen zlehka – je to pro mne důležité. Musíme se učit zacházet správně se svou láskou a nezničit kvůli své hamižné lásce lásku v nás a v partnerovi.
Otázka: Jsi často žárlivý?
Odpověď: Žárlivost naznačuje, že člověk nemiluje správně, že je egoistický a chamtivý. Znám žárlivost, ale nemohu ji akceptovat u sebe ani u druhých. Podle mého názoru je nesympatická, omezující, chamtivá a neurotická. Snažil jsem se analyzovat jak svou, tak cizí žárlivost a stále jsem se přesvědčoval, že lásku ničí, protože láska přesahuje egoistický zájem. Milovat umí jen ten, kdo nechává žít, co miluje kdo to nechce vlastnit ani měnit. Je to těžké, protože opravdová láska bez psychických problémů, konfliktů a komplexů vyžaduje nový postoj, připravenost a otevřenost. Učit se milovat, v tom je myslím smysl života. Mim Edwards, který má v Amsterodamu Fool´s School, jednou řekl v interview: „Bojoval jsem dlouho za politické změny – ale bylo to všechno popletené! Teď je pro mě politik každý, já nebo ty – láska je jediný základ!“
Myslím si to samé proto nejsem žádný zbylý hippie, po dlouhém přemýšlení jsem přišel na to, že je to pro mne důležitější a jistější. S láskou souvisí všechno, radost ze života, otevřené smysly, oslabení agresivity, strachu a frustrace. Láska dává křídla fantazii, posiluje a udržuje tě v psychickém zdraví.
Otázka: Myslíš, že psychické poruchy, jako stach, komplexy méněcennosti a deprese, je možné vyléčit láskou?
Odpověď: Mám takovou zkušenost, že psychická porucha nebo deformace vzniká z nedostatku lásky. Když nějaký člověk cítí lásku, nota bene, cítí ji uvnitř, nejen ji dostává a konzumuje, potom se cítí lépe, je veselejší, nebojácnější. Proto je učení, jak cítit lásku, dobrá terapie. Taková terapie se, ale – pokud vím – nikde nepraktikuje.
Otázka: Existuje psychoanalýza, terapie chování, skupinová terapie atd. Jaké zkušenosti máš s psychoterapií?
Odpověď: Jednou jsem se zúčastnil skupinové terapie, ale nebyla to moc dobrá zkušenost, protože jsem tam cítil málo lásky. Každý měl popsat upřímně své pocity a konflikty, ale pravá důvěra přitom navzdory tomu všemu nevznikla. Terapeut se domníval, že se později budeme cítit svobodněji, ale já jsem nepociťoval žádné hluboké a déle trvající osvobození nebo ulehčení – bylo mi spíše smutno při pohledu na psychickou bolest, kterou jsem tam viděl. Jedna žena plakala a vzlykala asi deset minut a já jsem pochopil její žal, ale mně samotnému to v podstatě nic dalšího nepřineslo, mimo příklad, že také ostatní lidé mají své problémy, které jsou jiné a přece podobné těm mým vlastním.
Každopádně tam nikdo neřekl, že schopnost milovat je základ, k tomu jsem se musel propracovat sám.
Otázka: Zeptal ses někdy, proč se lidé uzavřeli a nejsou už schopni lásky? To má své důvody – jsou zklamaní a zranění a chrání se před tím uzavřeností a necitelností, mají strach znovu se otevřít.
Odpověď: Já tenhle strach dobře znám, ale pokouším se ho každý den překonat, dá to práci – ale je to jediná cesta, jak nezkostnatět, neztuhnout a neztratit lásku. Kdo lásku ztratil, ten je ztracený, žije ještě nesnesitelněji, jako je nesnesitelné bát se, že člověk bude zraněn ve své upřímnosti. Lepší je být zraněn v poctivé upřímnosti, v níž je obsažena šance milovat, než se zranění vyhýbat, protože člověk je potom opancéřovaný, nemiluje, ale vnitřně odumírá, to je podle mé zkušenosti horší – oboje jsem už prožil.
Čtvrtý rozhovor s městským Indiánem – z knihy Cesta k vnitřní svobodě, autor Peter Lauster.
Otázka: Jak jsi prožíval nelaskavost svého okolí?
Odpověď: Konfrontace s absencí lásky je pro nás všechny někdy v životě velký šok, někdo se s ní setká u rodičů, kteří se chovají bezcitně, někdo u sourozenců, spolužáků, mistra, spolupracovníků a kolegů, sexuálního partnera, každý je s ní dříve či později konfrontován. Čím dříve se to stane, tím silnější je zatvrzení a potlačení vlastní schopnosti milovat – zklamání je o to větší, čím dříve přichází bolest prožité bezcitnosti.
Ty se ptáš na moje osobní zážitky. Moji rodiče mne milovali a já si nemohu vzpomenout, že bych tehdy prožil nějaký klíčový zážitek. Vzpomínám si však, že mne napadali ve škole dost hrubě a bezcitně při svých šarvátkách kamarádi ze třídy. Od té doby jsem pozoroval své bližní přesněji a citlivěji a zjistil jsem, že kvůli své nedostatečné schopnosti milovat ubližují ostatním a snaží se jim škodit. Potkal jsem málo vyrovnaných lidí, kteří byli nadáni schopností milovat. Sociální kontakt je otrávený zarmoucenými, křečovitými, bázlivými, zahořklými a neurotickými lidmi kolem nás.
Pracoval jsem ještě v době studií rok v závodu jako pomocný dělník, abych si vydělal nějaké peníze, protože jsem chtěl být finančně nezávislý. To, co jsem tam viděl, bylo děsivé, ačkoli napohled se vlastně nic dramatického nedělo – šlo o malé, drobné příznaky nedůvěry, konkurenčního myšlení, závisti a potlačené agresivity. Protože všichni lidé potlačují tenhle strach a tuto nedůvěru k ostatním lidem, nelze nic nápadného zjistit, všechno jsou to jen takové drobné boje a sprostoty, které zůstávají pod povrchem, takže normální člověk se nevytočí, když se ho někdo dotkne, ale hledá chybu ve své citlivosti. Také všeobecný chlad a formálnost zraňují potřebu lásky zdravě vnímajícího člověka.
Pár let pracuji jako fotograf pro časopisy. Tam cítím bezcitnost jasněji, protože žurnalisté dokáží dobře zacházet se slovy a verbální agrese se vyjadřuje intenzivně. Slyšíš, jak mluví o svých spolupracovnících, o lidech, se kterými dělají interview, politících nebo lidech ze zábavního průmyslu; pro moje cítění je jejich styl dost brutální. Slyšíš, jak jimi pohrdají, a cítíš takovou zlobu, až tě to vyděsí.
Otázka: Jsi snad nějak mimořádně citlivý na kritiku?
Odpověď: Ale to není kritika, jde o znehodnocení, brutální slovní útok. Tihle novináři, které myslím, samozřejmě nepíší tak, jak mluví mezi sebou. Když píší, tak se dostávají do intelektuální roviny a vyjadřují se potom s pomocí různých výhrad a pečlivě odvážených formulací, ironicky, se skrytým pohrdáním. Je možné říci, že novinář přece musí vidět věc z nadhledu. Nejde mi tu o nějakou analýzu a všeobecnou kritiku novinářů, chtěl bych jen říct, že jsem tam slýchal a prožíval momořádně mnoho otevřených verbálních agresí a necitelných slov, které se později v článku objeví jen skrytě.
Bezcitnost všedního dne člověka potkává všude kolem sebe, ale jde buď o vytáčky, nebo o verbální nevycvičenost, také existují různé formy reagování. Je to všechno velmi složité – ale já si myslím, že mi rozumíš, co chci říct.
Otázka: Chceš říct, že jsi všude pozoroval bezcitnost, protože vnímáš mimořádně citlivě?
Odpověď: Vždycky to tak nebylo, dříve jsem si myslel, že se pletu, že přece nemůže být všechno tak bezcitné, protože občas získáš i pozitivní zkušenosti, které tě uklidňují. Když jsem já sám narazil na bezcitnost, myslel jsem si, že jsem příliš citlivý a musím se toho nedostatku zbavit.
Místo, abych se zbavil své senzibility, jak se o to snaží hodně lidí, naopak jsem senzibilitu zvyšoval – a tak to bylo správně. Dnes se seznamuji s každou sociální situací všemi smysly, očima, ušima, myšlením, slyším vyslovenou větu a všechny mimořečové signály jsou pro mne stejně důležité, dokonce ještě důležitější než slova. Když někdo řekne: Jsem rád, že jsem tě potkal. Zní ta věta banálně, ale určitě taková není, jestliže se přitom díváš do obličeje, slyšíš jemnosti hlasu a vnímáš člověka, který to vyslovil, v celé jeho celosti od hlavy až k nohám, když jsi zcela otevřený všemu tomu, co ti říká a jak ti to říká. Jsem dnes tak senzibilní, že slyším trávu růst, a také proto vím dnes lépe než předtím, jak to lidé doopravdy myslí, když říkají: Jsem rád, že jsem tě potkal.
Otázka: Máš nějakou představu humánní sociální formy pro všechny lidi všech společností, v které by se mohl psychický život optimálně vyvíjet?
Odpověď: Je to moje utopie. Rád bych jednou viděl, jak se uskuteční, ale nezažiju to, protože nejsem pouze idealista, ale také realista. Dokud se tahle utopie neuskuteční, musím tady žít tak dobře, jak to je jen možné, a proto jsem odešel do vnitřní emigrace, je to moje vlastní cesta, jak mít správné vztahy s lidmi.
Podívej se na mládež. Vyrůstá do společnosti, v níž se nesetkává s úkoly, ale s nemilosrdným výběrovým procesem. Rovnost lidí je slíbena jen na papíře. Spolková republika má jednu z nejlepších ústav na světě, která dává občanovi téměř ideální možnosti – ovšem jen na papíře. Denní realita nenaplňuje slib základního zákona a mladí lidé jsou touto demokracií zklamaní, protože nedostávají, co se jim slibuje – zcela nezávisle na tom, že kdekoli jinde to taky nedostanou – tam jim ale nikdo nic neslíbil.
Když se teď díváš na mládež, potom můžeš vidět naprosto jasně zklamání ze společnosti a civilizace. Dobře, mnoho lidí se přizpůsobilo a vpravují se do poměrů, vidí na sobě cejch toho, že jsou bez šance. Hodně lidí pozná, že žádná rovnost příležitostí neexistuje, ti mají pocit, že je někdo podrazil a pěstují si nenávist ke společenské struktuře. Nemyslím tím teď jen teroristy, nad nimiž se všichni tak strašně rozčilují, ale mám na mysli velkou část lidí, která uvažuje o tom, že by začala působit teroristicky, a je pro tichý, ale stejně nebezpečný způsob. Nevím co se z toho vyvine; větší narkomanie, rostoucí rezignace? Snad také impulzy pro nový životní styl, probuzení produktivních sil,, protože utrpení podněcuje kreativitu.
Otázka: Znáš velké snahy lidstva, označujeme je například slovy „křesťanství, humanismus a socialismus“. Tvůj sen je v dějinách lidstva všudypřítomný a žije stejně intenzivně jako dříve. Co si myslíš o ideologiích, náboženstvích, které oslovují kolektivní usilování člověka o lidskost?
Odpověď: Dost si toho vážím; jakmile se však tyto snahy institucionalizují a někdo je začne řídit, všechno mizí, odcizují se všednímu životu a právě na běžném životě záleží, na žitém humanismu, žitém křesťanství a praktikovaném socialismu. Kdybych věděl,, proč se pokusy o to neprosadily v praxi, v běžném životě. Nikdo mi zatím na to neodpověděl. Často jsem slyšel, že tyhle ideje nejsou v souladu s člověkem a jeho přirozeností, tomu ale nevěřím. Co si o tom myslíš jako psycholog?
Otázka: Odpovídám ti protiotázkou k přemýšlení. Je v souladu s tebou, když jednáš křesťansky, humánně a socialisticky?
Odpověď: Snažím se o to, tomu ve mně nic nebrání. Přeju si, aby ostatní mysleli úplně stejně. Není to v rozporu s mojí přirozeností – ale také cítím, že mi to stále komplikují psychická bolest a zklamání z bezcitnosti.
Otázka: Hledáš vinu u těch ostatních, u společnosti atd. Chtěl by ses od toho osvobodit a to ti připadá, stejně jako nám všem, velice těžké.
Odpověď: Je to tak těžké, protože je náročné oddat se plně a naprosto lásce. Řekl jsem, že násilí a agrese u mne nepřicházejí v úvahu, protože bych se pak dostal na falešnou cestu, která vede k nové vině a násilí.
Otázka: K té bezcitnosti mám jeden příběh: Kdybys mluvil o tomto problému, o němž jsme mluvili před několika týdny, s diktátorem, který ti odpoví, že jsi pomatenec, který nerozumí světu, ale navrhne ti, abys ho přesvědčil, potom bys to zkusil. On na tebe ale bude vyvíjet tlak tím způsobem, že dá rozkaz, aby zastřelili každou půlhodinu jednoho vězně, dokud ho nepřesvědčíš. Po čtyřech hodinách diskuse zjistíš, že jsi ho nepřesvědčil, že stojí dál za svým názorem, že je možné něčeho dosáhnout jen násilím a vládou teroru. Máš u sebe pistoli a můžeš diktátora zastřelit. Co bys udělal? Pokračoval bys v diskusi s tím nebezpečím, že budou zastřeleni další zajatci, nebo bys ho zabil?
Odpověď: To je těžká otázka, taková intelektuální myšlenková hříčka, protože já nevím, jak bych v takové situaci obstál, asi bych na její zvládnutí neměl dost psychických sil. Nemyslím si, že jsem se dostal tak daleko, abych tenhle problém vyřešil. Podle toho, jaké názory mám v současnosti, bych nestřílel, ale diskutoval bych dál, protože jsem proti násilí, jak už jsem ti podrobně vysvětlil.
Otázka: Ale tím bys způsobil, že každých 30 minut by byl zemřel další zajatec, pokud bys diktátora nepřesvědčil.
Odpověď: Já vím, já vím, ale já bych to bral, protože lásku stavím nad násilí, zní to nepochopitelně, protože je to tak prosté, jednoduše zastřelit diktátora a tak zachránit další zajatce.
Otázka: I to by byl akt lásky, totiž vůči zajatcům. Zašpinil by sis ovšem ruce.
Odpověď: Špinavé ruce á la Sartre, znám jen titul dé divadelní hry. – Nechci se nechat strhnout do agrese, nestřílel bych, protože se zabíjením je třeba přestat, proto bych diskutoval dál, protože věřím v šanci, že diktátora přesvědčím, i kdybych na to spotřeboval týdny. Snad bych mohl uskutečnit něco z té utopie právě s ním, jeho prostřednictvím, po jeho konverzi. Tahle otázka je dost nepříjemná – budu to muset ještě promyslet.
